Historie středověkých mýt
Středověká mýta vznikala na významných obchodních cestách, u mostů, brodů, horských průsmyků i městských bran. Vybíralo se zde mýtné za průchod osob, přepravu zboží nebo využití komunikace.
Vybrané poplatky sloužily k údržbě cest, mostů, ochraně obchodníků a financování správy panství. Mýtná místa byla důležitými body setkávání kupců, poutníků i poselstev.
Projekt Pralesák připomíná tuto část našich dějin a přibližuje návštěvníkům život na historických stezkách prostřednictvím replik staveb a ukázek každodenního života.
Význam cla
Clo, mýtné nebo pokutné, byl poplatek odváděný za průchod mýtnicí. Jak už víme, mýtnice byly budovány na zemských stezkách, kde ráz krajiny neumožňoval pokračovat v cestě jinak, než za poplatek. Každé mýto se sice dá obejít, ale když hrozí mnohohodinová zacházka, nebo riziko ve formě přeplavání řeky nebo cesty přes bažinu, poutník raději obětoval nějaký denár, než se zranit nebo dokonce zahynout.
Mýtné byl vždy zeměpanský regál, tedy poplatek patřil přímo panovníkovi. Protože se pohybujeme v polovině čtrnáctého století na Moravě, byl oním panovníkem markrabě moravský Jan Jindřich Lucemburský. Tady jen drobné upozornění, na Moravě vždy vládl markrabě. I když byl dotyčný panovníkem i jiné země, musel vždy přijmout hold moravských stavů a potvrdit zemské svobody. Zeměpán si pochopitelně své příjmy chránil a tak si nikdo nemohl jen tak postavit mýto kdekoliv a začít okamžitě vybírat clo. Existovaly samozřejmě i vyjimky z tohoto pravidla. Buď markrabě někomu mýto propachtoval, tedy pronajal a inkasoval předem domluvenou sumu od nájemce, nebo bylo zřízení mýta, tedy i vybíraní cla, privilegiem nebo jeho součástí. Taková privilegia mohly mít třeba města nebo kláštery. Zejména u církevních staveb bylo mýtné považováno za příspěvek na zbožné účely. Clo se dalo taky velmi dobře použít jako ekonomický nástroj. Pokud byl ,třeba na Moravě, dobrý rok a veliká úroda obilí, dovoz zrní ze zahraničí se zatížil obrovským poplatkem. Pak se samozřejmě nikomu nevyplatilo dovážet obilí, třeba z Uher. Fungovalo to i obráceně. Když je na tom země bídně a hrozí hlad, clo bylo velmi malé, aby se dovoz vyplatil.
Zachovalo se nám několik listin, které pohyb na stezkách upravují. Výše zmíněný Jan Jindřich nikdy neopomněl na takový list přidat odstavec, kde hrozil vysokými tresty a pokutami každému, kdo nebude řádně putovat po stanovené stezce a vyhýbat se mýtnicím. Často se uvádí, že speciálním clem bylo zatíženo zejména luxusní zboží. Otázka je proč. Sice se nabízí úvaha, že za drahé zboží se utrží víc, ovšem každé zboží má jen takovou cenu, jakou je ochoten někdo zaplatit. Vezmeme li v úvahu, že v naši době žilo 90 procent obyvatel na venkově, kde se živili zemědělstvím a drobnými řemesly, musela by si bohatá elita, včetně markraběte, zcela nesmyslně zdražovat zboží určené téměř výhradně pro ni. Dalším drobným problémem jsou váhy a míry různých zemí. Takže kdyby za Moravský loket (79,1 cm) řekněme sametu, zaplatil kupec příkladně groš, jak by přišel k tomu, aby po cestě do Prahy zaplatil za český loket (59,3 cm) zase groš. Musel by nutně prodělat. Také technicky by to bylo velmi náročné. Kdo by přeměřoval a počítal?
Drabanti (ze starohornoněmeckého traube), tj. strážce, sloužící na mýtě, neuměli většinou číst ani psát. Těžko mohli vypočítávat výši cla. Vypadá to, že se platilo za jednotku. Jinak za kupecký vůz, jinak za jezdce a jinak za pěšího poutníka. Další důležitý aspekt je bezpečnost stezky. Jestliže dokázal zeměpán zaručit určitou kvalitu cest a dobrou ostrahu, tedy relativní bezpečí, snižoval tím náklady kupců na ozbrojený doprovod a jiný personál. Znamení markraběcí spravedlnosti byli oběšenci na rozcestích. Kdokoli byl na stezce chycen při loupeži či násilí, byl bez soudu oběšen. Dnes to zní podivně, ale zbytky lidí na kusu provazu jasně říkaly, že cesta je bezpečná. Pak samozřejmě každý obětoval nějaký denár na clo, jen aby mohl putovat v klidu.
Další funkcí vybíraného cla, bylo financování mýtnic samotných. Údržba a žold personálu byl hrazeny z výběru poplatků. Většinou bylo stanoveno, kolikátou vybranou minci si může mýto ponechat. U malých mýt, třeba na brodu, to mohl být každý pátý vybraný denár, u velkých věží na mostě každý osmý groš. Svým způsobem by se dalo mluvit i o motivačním programu pro Drabanty. Kdo se víc staral, víc vybral.
Aby v tom byl ještě větší zmatek, existovaly osoby, které byly od cla osvobozeny úplně. Od markraběcích úředníků a vojáků, až po olomouckého biskupa, bylo vyjímek celá řada. Kdo však neplatil městské clo, tedy za vstup do opevněného města, byli překvapivě sedláci z okolí. Města byla závislá na denním trhu s potravinami. Těžko by jim na trh nosil sedlák mrkev nebo vajíčka kdyby za to musel platit.
Teď jistě očekáváte něco jako tabulky nebo grafy, tedy co za kolik. Je mi líto, ale nebudou. Nebudeme ani spekulovat. Nelze měřit středověký život a zvyky kvapíkem dnešní doby. A nebo víte co? Přijďte k nám na Mýto Pralesák, opečeme něco na ohni, dáme nějaké pivko a můžeme plkať do rána o středověkých stezkách a životě na nich. Nebojte, nebude Vás to stát ani groš ani falešný denárek:-).
Fojt Mýta Pralesák Rytíř Marcus Bezgroš de Grosshof